Možností, jak vymyslet choreografii, je nepočítaně, jak už dokazuje Zpravodaj DDCCR, který jedno číslo věnoval speciálně vytváření choreografie. Všem doporučuji přečíst si články na stránkách vpravo, nejvíce mi pomohl článek od Annie Clayton Choreografie - co to je? a k tvoření freestyle sestav mě nejvíce inspirovat článek Vytváření choreografie od Hetty van Hassel. Sem bych ráda napsala jen nějaké doplňující informace nebo zdůraznila základní fakta.

 

Jsou to nejdůležitější části sestavy. Představte si, že jste divák. Sedíte už několik hodin a zase přišel další černobílý pes (pokud máte jiné plemeno než nejčastější borderky, je to plus). Nejlepší způsob, jak diváka zaujmout, je předvést nějaký pěkný netradiční začátek. Postoj u nohy třeba je netradiční - nikdo ho nepoužívá, protože je nudný.
Závěr je zase určený k přesvědčování rozhodčích, že ty chyby uprostřed byly takové malé a člověk s tak grandiózním závěrem nemůže skončit špatně. Na začátek se snažím dávat originální cviky, na závěr buď originální, nebo technicky náročné.

 

 

Těch je. :-) Sice budu psát stejné, o kterých se ve Zpravodaji zmiňoval už Attila Szkukalek, ale je to proto, že jsou snadno odstranitelné, a přesto se na závodech objevují.
Málo využitý prostor Správně by měla být využita celá část, nebo alespoň většina, taneční plochy. A přitom na Dog Dancing Show Prague, kde se schází česká špička, jí správně využila jen vítězka! V pravidlech jsou rozměry, takže by bylo vhodné tomu přizpůsobit sestavu. Když jsem poslouchala rozhodčí mluvit na tohle téma, doporučovali geometrické obrazce jako kruhy, diagonály nebo osmičky.
Zakrývání psa před rozhodčími Je to prosté, milý Watsone - když rozhodčí neuvidí, co pes dělá, nemůžou to ohodnotit a pravděodobně se to projeví i na uměleckém hodnocení. Je to problém hlavně při statických cvicích a při podávání pacek, kdy je člověk čelem ke psu, ale zády k rohodčím. Je dobré si už při vymýšlení sestavy ujasnit směřování cviků rovnoběžně nebo čelem k porotě.
Opakování cviků Aby tým předvedl, že zvládá nějaký cvik, nemusí ho v sestavě předvést desetkrát. Naopak, čím rozdílnější cviky, tím víc zaujmou diváka a stoupá také známka u rozhodčích za rozsah pohybu. Naopak pozor u cviků, kde se dá předpokládat potlesk publika, ty by měly být dostatečně dlouhé, aby se mohli diváci vyjádřit.
Příliš dlouhé sestavy To je zvyk, který mně osobně štve nejvíce, zvláště proto, že souvisí s předchozím bodem. Ideální délka sestavy je podle mě 2 - 3 minuty. Pokud někdo chce předvést všechny cviky, které dokázal naučit, a nebude se opakovat víc, než vyžaduje hudba, divák se nezačne nudit ani po čtyřech minutách, ale i tak mi přijde vhodnější sestavu příliš nenatahovat, zvláště, jestli tým tančí na pomalou hudbu, která je utahaná už svým rytmem. U mladých a začínajících psů mi přijde jistější vsadit na hudbu do dvou minut, kde předvedou jednodušší cviky. Dopadnou tak lépe, než kdyby se pokusili převést techničtější prvky, ale pes neudržel v závodní atmosféře pozornost.

Závody

 

Účast na závodech je přirozeným vyústěním tréninku. Někdo rád jenom trénuje, já jsem to taky tak dřív dělala, ale teď bych se už bez závodění neobešla. Když si vypůjčím názor americké olympyjské vítězky ve střelbě, která občas píše do Clean Runu o tom, jak se psychicky připravovat na závod, trénovat a přesto nezávodit, to je jako sehnat partnera na ples, obléci si nejlepší šaty a šperky, pečlivě se nalíčit, půl hodiny stát doma, a pak to všechno zase uklidit do skříně.
Nejezděte na závody pro vítězství. Dogdancing je velmi subjektivně posuzovaný sport a co se líbí rozhodčím, nemusí se líbit někomu jinému. Jezděte na závody, abyste se potkali s partou lidí se stejným koníčkem, jako máte vy, jezděte pro radost předvedení celé sestavy v kuse, jezděte pro radost z načasování cviku do hudby, jezděte pro radost z potlesku diváků, které zaujala vaše sestava, na které jste týdny nebo měsíce se svým psem pracovali.