Jako mnoho dalších agiliťáků jsem sledovala vývoj tance se psem v České republice téměř od začátku. Četla jsem si články v časopisech a pokud jsem měla možnost, jezdila jsem se dívat na závody. Se svým psem jsem i cvičila, ale i když se rád učil nové cviky, celé sestavy ho nebavily.

K závodům mně dotáhl až můj druhý pes, kterého jsem si pořizovala přímo za účelem soutěžení v agility a tanci se psem. Svým temperamentem a chutí pracovat a vymýšlet nové cviky mě inspiroval a motivoval k závodění. Založení klubu Dog Dancing Club Czech Republic, jehož závody se řídí anglickými pravidly, mi pak rozšířilo obzory a stále se dogdancingu snažím věnovat jak aktivně, tak pasivně.

Co bych tady vykládala? Jmenuji se Kateřina Lerlová, bydlím v Praze a jsem normální člověk, který se věnuje agilty a dogdancing. Jinými slovy - čtu si americký časopis o agility, abych zjistila, jak se mám optimálně psychicky koncentrovat před závodem, k Ježíšku si přeji knihu o dogdancing od Angličana Richarda Curtise a k narozeninám si říkám o příspěvek na kostým pro další soutěž.

Se svým prvním psem, border collií Cannym (Akumulátor), se přibližně od roku 1998 věnuji aktivně agility, dogdancing jsem cvičila, ale na závody jsem se jezdila jen dívat.

Můj ležérní postoj se radikálně změnil s příchodem další borderky (v naší rodině už třetí) Waye (Tachyon).

Jinak chodím na Arcibiskupské gymnázium a stále ještě nepropadám.

Katka Lerlová